Dvacáté století nebylo klidné nebo dokonce nudné. Převraty, válkami, hospodářskými vzestupy i krizemi a technickými změnami se to v něm jen hemžilo. Přesto události po jeho polovině nějak více přitahují pozornost. Dodnes se mnoha z nás zdá, že právě tehdy čas trhnul oponou. Kdybychom připustili platnost hermetické zásady jak nahoře, tak dole, museli bychom pátrat po podivuhodných ochranných a inspirujících mocnostech, které lidi podnítili k hledání politickému, filosofickému, náboženskému a uměleckému, jež dnes známe metonymicky jako šedesátá léta. Možná se budeme muset spokojit s prozaičtějším konstatováním, že dozrály předpoklady. A snad se jedno s druhým nevylučuje. Vše to tehdy skončilo, ještě než šestka z letopočtu zmizela. Politické a vojenské turbulence na Západě i Východě přinesly porážku, brutálně zasáhly tanky Varšavské smlouvy, německé, francouzské a italské obušky. Nastalo zklamání, u většiny rozčarování a skepse a u nás, několika skalních snaha obnovit tehdejší impuls, dát mu znovu život.

Žasnu, když mí o třicet let mladší přátelé sní o posledním desetiletí minulého tisíciletí a když se jim jeví jako období v jakémsi smyslu romantické. Možná míní melodie a rytmy jiné, než dnes, jinou estetiku a jiné tempo filmových závěrů. V tom případě bych jim rozuměl. Znovu by se však potvrdilo, že nejkrásnější je období, když je člověku nějakých těch sedmnáct, dvacet či málo přes. Pak bych ale musel zpytovat není-li i mé vidění pozdních šedesátých let upraveno optikou raného mládí.

Co se tedy skutečně odehrálo? Už v první polovině šedesátých let se hnula církev. Sedmasedmdesátiletý kmet, papež Jan XXIII. svolal do Vatikánu koncil římskokatolické církve, který byl ekumenický nejen podle jména, ale i podle stylu a obsahu jednání. Byl to začátek mohutné reformní vlny v tehdejší i dnešní největší náboženské organizaci světa. Když se dnes podíváme na texty, jimiž se obnova projevovala, zdají se nám beznadějně konzervativní. Církev tehdy mluvila jazykem své doby a navazovala, jak se sluší, na staletou tradici. Všechno to však bylo prostoupeno jarní atmosférou. Vliv těchto událostí na další průběh dějin by se neměl zanedbávat.

V encyklice Pacem in terris, která zasáhla do koncilu na začátku a udala tón jeho pokračování, otevírá papež prostor lidským a občanským právům a nezanedbává práva sociální, která překvapivě radikálně připomněli už jeho předchůdci Lev XIII. (pontifikát 1878 – 1903) a Pius XI. (1922 – 1939). Duchovně zakotvená jednota sociálního a občanského aspektu západní společnosti a to vše okořeněno humorem, laskavostí, velkorysostí, tvořivostí a odvahou, to je k překvapení dnešních pozorovatelů katolická církev šedesátých let v v kooperaci s ní i církve jiné, které se pozvolna probíraly k životu po létech stagnace.

Nemálo nového se dělo na opačném břehu ideologické krajiny té doby, v ohradě socialismu, posléze cynicky označeného jako reálný. Ze snad dobře míněného sociálního emancipačního nadšení se vyklubal jeho opak. Osvobození se dialekticky zvrátilo v novodobé nevolnictví (např. s přikázaným bydlištěm a pracovištěm). Propukla vlna paranoidního a sadistického násilí. Despotický ruský bolševismus a nástup tohoto režimu na konci stalinské éry u nás a v okolních zemích, to pak znamenalo zmanipulované procesy, desítky let věznění přisouzené lidem za nic, často dokonce lidem, kteří radikalitu socialistické ideologie sdíleli, oficiální popravy a politické vraždy (např. při fiktivních útěcích z vězení); to byla kulturní genocida a rozvrat hospodaření s lidskou prací a jejími plody.

Někteří si však pamatujeme filmové nebo jen zvukové nahrávky forbín z her Osvobozeného divadla, v nichž Werichovi nahradil Voskovce, který zůstal v exilu, Miroslav Horníček. Váleli jsme se smíchy, znali jsme celé pasáže zpaměti a obdivovali jsme nenápadnou moudrost obou protagonistů. Věřili bychom, že nahrávky, často tak explicite ironické k soudobým poměrům, byly pořízeny v padesátých letech, třebaže na jejich konci? Nutno přiznat, že demokratický a sociální proud prokázal samočisticí způsobilost. Méně nápadně se totéž dělo v časopisech Orientace (1966 – 1970), Tvář (1964 – 1969), v nakladatelstvích s pozdějšími názvy Vyšehrad a Odeon, na malých divadelních scénách, ve filmové distribuci, v džezových kavárnách. Pozvolna, proti již unavené setrvačnosti byrokratického, direktivního pseudosocialismu, se prosazoval sen, ale dobře promýšlený sen o propojení demokracie a svobody se socialismem. Jeho protagonisty mezi mnoha jinými byli filosofové Milan Machovec (1925 – 2003), Karel Kosík (1926 – 2003), Zbyněk Fišer (obvykle pod pseudonymem Egon Bondy 1930 – 2007) a Jaroslav Šabata (*1927), dále pak spisovatelé, kteří měli již r. 1956 odvahu se na svém sjezdu požadovat uvolnění cenzury a zastali se vězněných spisovatelů (Jaroslav Seifert, František Hrubín); a záhy už v tehdejších Literárních novinách pozvolna otevírali stavidla literárním a politickým alternativám.

V Česku (spolu se Slovenskem) došlo na začátku roku 1968 k nastolení oficiálního mírně reformního politického kursu. Na univerzitách a později v ulicích západoevropských a amerických měst vystoupili studenti a jejich spojenci s radikálními požadavky. S dnešním historickým vědomím musíme připustit, že jim chyběla varující zkušenost toho, jak může i dobře míněná politická iniciativa degenerovat v tyranii. Možná si někteří studentští vůdcové hledali nevhodné spřízněnce. Možná pro své aspoň ideové sponzory plnili roli užitečných idiotů (podle Vladimíra Iljiče Lenina). A možná při pochopitelné a oprávněné kritice vylévali s vaničku soudobého kapitalismu i dítě demokracii.

Extremní činy některých tehdejších demonstrantů a násilí revolučních bojůvek byly projevem hněvu. Konfrontace začala v literatuře nástupem zbité generace. Beatnici v USA reagovali na masivní porušování lidských a občanských práv ve své zemi, na rasovou segregaci, na mccarthistické pronásledování významných kulturních osobností (mj. Leonard Bernstein, Charlie Chaplin, Arthur Miller, Orson Welles, J. Robert Oppenheimer). Evropské aktivisty zklamal nedůsledný, byrokratický sociální stát a požadovali skutečnou emancipaci. Jejich společnými intelektuálními mluvčími evropského původu, kteří pak oba žili v USA, byli mimo jiné humanistický marxista, psychoanalytik a neteistický mystik Erich Fromm (1900 – 1980), jehož některé spisy byly překládány od šedesátých let u nás a reedici se dočkaly v posledních dvou desetiletích a dále Herbert Marcuse (1898 – 1979), radikální marxista, který za II. světové války a šest let po ní pracoval pro americké úřady, mj. jako specialista Státního sekretariátu na střední a východní Evropu. Jeho základní dílo Jednorozměrný člověk vyšlo česky již r. 1991 (Naše vojsko), další texty později. V pozadí toho všeho byl také sen. Sen, o němž r. 1963 mluvil křesťanský aktivista pro lidská práva a rasovou rovnoprávnost Martin Luther King (1029 – 1968) ve své proslulé řeči při pochodu na Washington, s mottem I have a dream (její filmový záznam je dostupný na YouTube).

Mohlo by se zdát, že bojovníci za práva občanů a zvlášť žen, černých Američanů, původního obyvatelstva nového kontinentu, evropských Romů, homosexuálů, zaměstnanců, zákazníků, posluchačů a diváků nemají co dělat se spiritualitou. Někdo by mohl říct: usilují o lepší poměry v reálném čase a prostoru, nepotřebují ráj odkládat do fiktivního nadsvětí a záhrobí, mystické nebo dokonce esoterické zájmy jsou pro líné, slabé a pasivní. Pravý opak je však pravdou.

Emancipační boj našel oporu v obnoveném křesťanství v různých jeho konfesních podobách. V katolické Latinské Americe se vedle různých variant marxistů a perónistů stali oporou pohybu od šedesátých let dodnes stali biskupové Oscar A. Romeo (1917 – 1980) a Dom Helder Camara (1909 – 1989), z nichž první na to doplatil životem, teologové a kněží. Další hledali oporu na alternativní spirituální scéně, která v šedesátých letech nejprve ve Spojených státech a pak jinde v západním ožívá. Už theosofie na přelomu 19. a 20. století, na ni kriticky navazující anthroposofie, ani paleta hnutí zařazovaných po vágní záhlaví new age nejsou zasněným unikem před občanskými postoji a činy do mysteriózních sfér. Spoluzakladatelka a druhá předsedkyně Theosofické společnosti Annie Besantová (1847 – 1933) se zároveň angažovala v dělnickém hnutí ve směru dobového fabiánského socialismu, ale anarchismu a raného feminismu. Rudolf Steiner (1861 – 1925) putoval myslí po duchovních říších a zjevoval dávná mystéria v nových souvislostech. Přitom jeho politický manifest Německému lidu a kulturnímu světu z r. 1919 podepsaly významné osobnosti a šířil se v desetitisícových nákladech. Steiner po jistou dobu spolupracoval na vzdělávacím programu pro dělníky s Rosou Luxemburgovou.

Vrátíme-li se zpět do šedesátých let, nalezneme v nich pokračování těchto iniciativ a dál až do dneška např. angažované buddhisty Joannu R. Macy (*1929) a Garyho Snydera (*1930), čarodějku s marxistickými zájmy Starhawk (civilním jménem Miriam Simons, *1951) a další spirituální autority angažované v péči o rovná práva pohlaví, práva menšin, mír a životní prostředí.

Mladší přátelé, o kterých jsem psal na začátku, vyslovili svůj program ve zkratce v hesle Mystika a revoluce. Snad začínám chápat jejich ohlížení po létech devadesátých. Už tuším, proč ta doba byla a snad bude pro ně určujícím životním prožitkem. Vzepětí v údajném východním bloku na začátku této dekády bylo pokusem vzdáleně podobným vlně šedesátých let. Byl jiný. Byl to rychlý vzestup, ale bohužel i rychlý pád. Nebyl to mohutný nástup v umění, náboženství, filosofii a životním stylu. Omezil se víceméně na politiku. Ale šlo v něm také o humanismus u mnoha protagonistů zakotvený duchovně, o duchovní hledání ve svobodě. Byla to snaha o propojení biblické i mimobiblické spirituality, tradičních občanských svobod a trvající důvěry v možnost sociální emancipace. Byla to exploze sociální kritiky a sociální kreativity v praxi. Ani na začátku 90. nešlo o pouze pragmatické spojenectví, i tam šlo o souznění, o myšlenky z různých východisek vedoucí k podobným závěrům. I když nadšení brzy vyprchalo, společné spirituální, environmentální, sociální a občanské motivy žijí. Elektrizují dnes jen menšinu, ale nezahynuly.

Chtít přivolat znovu šedesátá léta, to by byla trestuhodná nostalgie. Znamenalo by to dělat něco jiného, než co dělali tehdy. Tehdy se nevraceli. Tehdy navazovali na minulost kriticky. Nelze se vracet v čase, lze vytvářet iluze, ale svázat s nimi své osudy, to by byla regrese. Je ale možné vzít vážně tehdejší pokus v jeho společných důrazech a tematické šíři a podniknout podobný pokus dnes. Je možno se nesmířit s porážkou sametových a podobných revolucí. Je možno odmítnout progresivní fašizaci skupin obyvatelstva (zatím ještě znemožněné pokusy o neonacistické pochody), ba i parlamentních stran (podpisy osmi vládních zákonodárců pod nedávnou protievropskou a pronacistickou peticí D.O.S.T.). Je možno se pokusit o alianci mezi revolucí v hloubi duše a revolucí v šíři společenských vztahů. Muselo by ovšem jít o revoluci, která by nebyla revolutio v původním smyslu, jako ta naše z r. 1989, tedy podle latinských slovníků o návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli.

Vyšlo v Literárních novinách ze dne 4. 2. 2008