Na serveru www.cirkevnimajetek.cz mě velice zaujala vášnivá diskuse o tzv. majetkovém vyrovnání. Diskutující zde řeší především způsob provedení budoucího majetkového vyrovnání, argumentují citacemi z evangelií týkajícími se postoje Ježíše k majetku atp. To nejdůležitější ale podle mého názoru v diskusi vůbec nezaznělo. Otázkou totiž zůstává, do jaké míry byly zákony, na jejichž základě byl majetek vyvlastněn, legitimní. Celá záležitost je totiž ještě mnohem složitější, než se na první pohled zdá.


První pozemková reforma byla prováděna podle záborového zákona č. 215/1919 Sb. z. a n. a následných přídělových zákonů. Snížila pozemkový fond v Čechách a na Moravě asi o 16 %. Touto pozemkovou reformou bylo církvi odejmuto 234 000 ha půdy, z toho 168 000 ha ji bylo vráceno na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. O navrácení majetku odebraného na základě tohoto zákona se v rámci projednávaného „majetkového vyrovnání“ vůbec nehovoří.

Další část majetku byla církvím vyvlastněna na základě zákona č. 142/1947 Sb. z. a n. o revizi pozemkové reformy. Soupis zabraného majetku byl prováděn již v listopadu 1947, tedy ještě před nástupem „komunistického“ režimu. Samotný zábor majetku pak dokonce probíhal podle záborového zákona č. 215/1919 Sb., náhradového zákona č. 329/1920 Sb. a 220/1922 Sb. a to ve dvou fázích, kde rozhodující bylo převzetí majetku vázané podle platného občanského zákoníku (zrušeného až v r. 1950) na zaznamenání právně předepsaným způsobem v pozemkové knize. K převodu majetkových práv docházelo podle i podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 10153 ze dne 14. 4. 1927 až dnem skutečného převzetí. Nemá tedy příliš cenu diskutovat o tom, který majetek byl na základě tohoto zákona vlastně zabrán, veškerý majetek musí být zapsaný v pozemkových knihách. Na základě tohoto zákona bylo církvi vyvlastněno přibližně 75 % nemovitého majetku. §7 tohoto zákona stanovil za vyvlastněný nemovitý majetek finanční náhradu, kterou však církev nikdy nedostala.

K provedení zákona 142/1947 Sb. o revizi pozemkové reformy však došlo až po únorovém převratu, společně s prováděním zákona č. 46/1948 Sb. z. a n. o nové pozemkové reformě. Zákon přijatý již 21. března 1948 v podstatě zbavil církve zbývající půdy. Na základě tohoto zákona bylo možné při záboru zasáhnout i na pozemky pod výměru 50 ha vymezenou zák. 142/1947 Sb. o revizi pozemkové reformy a připravit tak církev o veškerou půdu nad 1 ha. §9 zákona 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě předpokládal za zabrané pozemky finanční náhradu, tu však církve nedostaly.


Další majetky byly církvi odňaty vynucenými darovacími smlouvami. Různé státní orgány oznámili řádovým představeným, že jejich řád daroval státu ten či onen objekt. Nejčastěji se tak dělo v padesátých letech po internaci řeholníků. Církevní přestavitelé byli pod hrubým nátlakem nuceni podepisovat smlouvy o převodu vlastnictví. Uzavírání těchto smluv bylo vynucené nebo nařízené a bylo doprovázeno nepřiměřeně nízkým finančním vyrovnáním. Náboženská matice byla příkazem Státního úřadu pro věci církevní ustanovena správcem církevního majetku, zejména majetku internovaných řeholníků. Náboženská matice s odvoláním na vyhlášku č. 351/1950 Ú.l. a úřední sdělení 158/1951 Ú.l. bezplatně převáděla darovacími smlouvami majetek na stát. Další nemovitosti byly vyvlastňovány na základě četných vládních nařízení a individuálních usnesení lidových soudů v letech 1951 až 1960. Bez náhrady byl římskokatolické církvi odňat majetek na základě zákonů č. 185/1948 Sb., o postátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech.


A co z toho vyplývá? Část majetku byla za „minulého režimu“ církvi odňata neprávem a pod nátlakem. Takto odebraný majetek by měl být církvím navrácen a nebo by za něj měla být vyplacena adekvátní finanční náhrada. Otázkou zůstává, jak velká je tato neprávem odňatá část. O většinu nemovitého majetku (cca 75%) totiž přišla církev na základě zákona 142/1947 Sb. o revizi pozemkové reformy, přijatého ještě před únorem 1948. Přibližně tři čtvrtiny výše finanční náhrady (tzv. majetkového vyrovnání) by tedy měly vycházet z §7 zákona 142/1947 Sb. Tento zákon byl, ať se nám to líbí nebo ne, přijat v roce 1947 legitimní vládou a měl by být respektován, stejně jako prvorepublikový záborový zákon 215/1919 Sb. Na majetek zabraný na základě zákona č.142/1947 Sb. by se neměl vztahovat vládou připravovaný zákon „o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů“, protože rok 1947 nelze jednoznačně považovat za „dobu nesvobody“.

Podle mého názoru by se měly vést v souvislosti s „majetkovým vyrovnáním“ diskuse především na téma legitimity zákona č. 142/1947 o revizi pozemkové reformy. Pokud ho budeme považovat za legitimní a platný, měla by být církvi vyplacena finanční náhrada vycházející z §7 tohoto zákona. Pokud by byla jeho legitimita zpochybněna, byla by tím pádem zpochybněna i legitimita záborového zákona č. 215/1919 Sb., jehož je zákon 142/1947 Sb. jakýmsi „doplňkem“. Součástí majetkového vyrovnání by tak musela být i náhrada majetku zabraného již za První republiky.