Sám sobě nejsem věcí mezi věcmi. Zakouším bezprostředně svou niternost, která je mi u druhých lidí dostupná nepřímo. Vím ponejprv o svých poznávacích aktech. Zakouším, že lidské poznání není jen zaznamenáváním fakt a orientací v životních situacích. Intelekt čte v hloubce skutečnosti, hledá smysl a nalézá hodnoty. Myšlení se projevuje řečí a podobnými znakovými strukturami. Je vnitřním slovem. Zjišťuji dále, že nejsem vždy a ve všem determinován. Uvědomuji si prostor svobody, který je mi dán a který obhajuji a mohu rozšiřovat. Překračujeme danosti a tvoříme různá díla a jejich prostřednictvím tvoříme, nebo aspoň dotváříme sebe a svůj svět. Tuto zkušenost shrnuji tak, že je ve hře duch. Ne snad jako substance, spíše jako vztah nebo děj. Pokládám se za duchovní, lépe řečeno duchovně-tělesnou bytost. Vlastní hloubku své duchovnosti objevujeme naplno tváří v tvář smrti.