Poznání se obrací samo k sobě v souvislostí s celkovou lidskou sebereflexí. Proto začínám filosofickou antropologií a v návaznosti na ni teprve obracím pozornost k otázce pravdy, tedy k předpokladům a možnostem pravdivého poznání. S tím souvisí zmíněná péče o jazyk, jímž je poznání zachyceno a vysloveno. Logiku pokládám především za dialogiku, tedy za metodu korektního dialogu. Rozpravu považuji za nezbytnou na cestě poznání. Noetika má být také pečlivou hermeneutikou především našich filosofických či filosofujících promluv. Filosofie by však neměla zůstat u interpretace textů; měla by být čtením a výkladem světa a života. Řešení noetických problémů vede dál k ontologickému tázání na povahu skutečnosti.

Nemohu opustit sám sebe a srovnat své poznání se skutečností. Solipsismus nebo totální skepsi je možno vyvrátit jen nepřímo a nikoli definitivně, poukazem na jejich autodestruktivní potenciál. (Nelze-li nic poznat, nelze poznat ani to, že nelze nic poznat.) Mohu se proto přihlásit k noetickému realismu, byť asi spíše kritickému. V této etapě jde spíše o otázku volby. Skutečnost je nám přítomna v podobě jevů. Jev je výsledkem souhry mne samého a něčeho, co není mnou. Díky poznávacímu procesu poznávané nějak vstupuje do mého nitra a stává se mnou, leč na můj způsob. Má mysl aktivně uchopuje skutečnost. Poznání je v tomto smyslu i tvořením. Poznat skutečnost znamená ji vlastně znovu utvářet nebo znovu rodit. Pokud by naše tvůrčí potence byla omezena na poznání, byla by naše díla pouze ideová (intencionální). Poznání směřuje k reálnému svobodnému jednání. V něm se definitivně osvědčuje jeho pravdivost a ideální tvoření myšlenek se stává tvorbou ve skutečnosti samotné.

Pojmy a jejich spojování v soudech se mohou zdát být bledými obrazy skutečnosti. Odkázáni pouze na ně bychom museli myšlenky považovat odvozené. Jsme-li bdělí, zjišťujeme, že pojmy a soudy nejsou produkty věcí. Radikální sebereflexe objevuje jejich zdroj v myšlení. Sestoupíme-li s plnou pozorností k čirému myšlení, objevujeme zdroj pojmů a také vjemů v něm. Je-li poznávání spolutvořením, můžeme zakusit samo původní tvoření. Jsme v hlubinách poznání u něj. Ukazuje se jako aktivita mysli. Zde je tedy duchovní původ všeho existujícího. Čiré a plné bytí, jež je pramenem všeho existujícího, je nejen bytím, ale i vědomím.

Skutečnost se nerozpadá na dvě substance, myslící a rozprostraněnou, tedy ducha a hmotu. Je duchovně-tělesná, podobně jako my lidé. Hmota by mohla být jen umrtvenou, ztuhlou myšlenkou. Život a lidské vědomí, je ale probouzení tohoto potenciálu hmoty. Sotva existuje hmota, která by nebyla aspoň do určité míry zevnitř formována nebo oživována myšlenkou. Je-li tělesné uměle izolováno a separováno, propadá se z říše svobody do řádu nutnosti. Skutečnost se nakonec jeví jako pluralita osob a jejich (v širokém smyslu) tělesných projevů. Tato ontologie je důsledně personalistická. Nedělí skutečnost na lidské osoby a neosobní (živý a neživý) svět, který by byl vydán člověku na milost a nemilost.