Nešlo by o náboženství, kdyby se vše odehrávalo jen na horizontále. V mém životě je přítomna vertikála, tedy hlubiny a výšiny či radikální přesah. To ale nezmenšuje význam horizontálních vazeb. Vztah k transcendenci nenahrazuje vztahy k lidem a jejich dílu a k přírodě.

V některých dějinných událostech, v privilegovaných setkáních s lidmi nebo uprostřed přírody, jsme-li dostatečně vnímaví, zakoušíme, že skutečnost je posvátná. Říkáme-li, že všechno je profánní, vystihujeme tím také něco důležitého, ale něco zůstává nedopovězeno. Zkušenost posvátna se opravdu objevuje a není vždy fiktivní. Odkazuje nás k tajemství, které je kořenem našeho pobytu na světě. Ono jako nevyjádřitelný horizont objímá a nese skromné úkony naší dotazující se a hledající mysli, našeho svobodného rozhodování a tvůrčích činů, jimiž překračujeme své danosti. Tušíme, že proniká také celým vesmírem a nese jej. Tato skutečnost je tím nejskrytějším a nejméně pozorovatelným. Hovoří tím, že mlčí. Mluvíme o ní jako o skutečnosti božské. Prožíváme ji tak, že je našim kořenem a proto tím nejvnitřnějším v nás. Ale současně je nedostupná, nezávisí na nás, není nám k dispozici. (Zde volně navazuji na Rahnerův Krátký souhrn křesťanské víry.)

Božská skutečnost se některým mystikům zjevuje jako záplavy světla. Ukazuje se jako oceán bytí, vědomí a blaženosti. Nejde tedy o pouhý výskyt čehosi. V tomto smyslu můžeme absolutnu připsat osobní ráz. Nesmí to ale znamenat žádné omezení; není osobní ve stejném smyslu jako jsme osobami my. Můžeme snad říci, že je nadosobní či, chceme-li, transpersonální.

Božskou skutečnost sotva vystihuje představa jediné osamělé božské osoby. Je nad pojmy jednoty a mnohosti. V tom tkví relativní oprávněnost monoteistického i polyteistického pojetí. Svět, nahlížen z jistého hlediska, se jeví jako neomezená pluralita bytostí a jejich projevů. (O tom mluvím v části věnované mému filosofickému přesvědčení.) Celý tento duchovní "svět" můžeme vlastně zažívat jako božský. A tak můžeme z východní křesťanské tradice přijmout sdělení nejen o božské bytnosti přebývající v nepřístupném světle, ale též o božských energiích pronikajících celé tvorstvo mimo jiné jako život, světlo a síla. Proto můžeme nazírat božskou skutečnost jako trojici osob. Proto může být i v biblické tradici řeč o bozích či božích synech a jindy v podobném smyslu o tvorech, kteří jsou posly (anděly).