Jako duchovní cesty se dnes někdy představují různé terapeutické postupy. Mají svůj význam, ale neotevírají člověka tomu, co nás skutečně přesahuje. Jsou různě věrohodné a různě účinné. Týkají se spíše vztahů k sobě, k jiným lidem, k ostatním bytostem a ke světu. Může jít o mělkou a měkkou spiritualitu.

Radikální duchovní cesta otevírá přístup k hloubce, která není v naší moci. Vrací nás z odcizení k sobě samým. Uzdravuje naše zraněné nitro a vytváří nám prostor skutečné svobody. Plný duchovní život je konfrontací se smrtí. Se smrtí ne jako s událostí, k níž nepochybně časem dojde. Ale se smrtí přítomnou jako ničení, rozklad, zkáza a zmar v celém rozsahu života, v každé chvíli i teď.

Tradiční velké duchovní školy se shodují v tom, že člověk musí v určitém smyslu zemřít dříve, než zemře. Jedině pak nebude faktický konec života krachem nýbrž naplněním a zvěčněním. Není to míněno jako záliba ve smrti. Ale ani naopak, jako její fiktivní zrušení. Přijetí smrti může být paradoxním potvrzením úcty a lásky k životu. Tato radikální duchovní cesta má různé kulturně a sociálně podmíněné podoby. Vždy je však jejím základem důsledný život v pravdě (včetně prohlédnutí klamů a iluzí) a laskavé přátelství a soucítění ke všem bytostem.

Cesta údolím stínu smrti ke světlu a životu je jedinou duchovní cestou pod všemi stezkami. Prochází všemi duchovními školami a směry. Jde o ní v mýtech, rituálech a meditativních praktikách všemožných náboženství.