Nechám se inspirovat různými duchovními školami. Autentické duchovní texty jako védy, upanišády, buddhistické sútry a Korán čtu s nadšením a s užitkem pro své nitro. Setkání s lidmi patřícími k těmto směrům, pokud opravdu jdou duchovní cestou, jsou pro mne významná a podnětná. Patřím však na základě tradice a podle svého osobního rozhodnutí ke křesťanství.

Rozhodující je pro mne životní příběh Ježíše z Nazareta. V tomto člověku s námi i podle mé víry jedná Bůh. Člověk Ježíš je Bůh s námi. Jeho setkání s učedníky, s nemocnými, s provinilci, s mocnými i s lidmi z okraje společnosti, to vše ukazuje Ježíše jako toho, kdo v každém odhaluje, probouzí a rozvíjí lidství v jeho plnosti. Ježíš, v němž přebývá plnost Božství tělesně, ukazuje, že božské tajemství je i v hloubce lidského bytí. Bůh se prostřednictvím Ježíšových slov a činů sklání k nám lidem, aby nás pozvedl k sobě. Podle tradiční, dnes trochu zapomínané křesťanské formulace: stává se člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. Ježíš umírá pro věrnost svému poslání a je pak zakoušen jako živý v Bohu. V tomto smyslu je konkretizací jediné, univerzální duchovní cesty, cesty skrze smrt k životu.

Křesťanství nastoupilo jako náboženství lidstva, které už do té doby prošlo např. hinduismem, buddhismem, zoroastrismem a judaismem. Završuje tuto duchovní cestu dějinami. Nikoli tak, že by mělo ostatní náboženství nahradit, vytlačit nebo pohltit. Je však v jistém smyslu překonáním náboženství, i když ne pouhým zrušením, ale zároveň i naplněním. Právě tím je podle mého názoru jedinečné pro nás dnešní lidi, kritické k duchovní tradici, ale zároveň hledající alternativní spiritualitu.