V křesťanství, stejně jako v jiných náboženstvích, jsou skryta rizika. Od počátku se vedle evangelia (radostné zvěsti) prosazovalo autoritářské a moralizující pojetí. Hlavní ctností se stávala poslušnost. Víra už nebyla důvěrou, spolehnutím, základem naděje a lásky, nýbrž poslušností rozumu vůči těm, kteří vznášeli nárok na monopol pravdy.

Vím o riziku gnosticismu (elitářství, nepřátelství mezi duchem a tělem), ale věnuji pozornost křesťanství snad gnostickému. Nevyžaduje slepou víru, nýbrž ponechává každému právo na svobodné kontemplativní poznání božského prazákladu světů. Může být označeno jako sapienciální či sofiální. Takto pojaté křesťanství nechápe biblický text nebo dokumenty naukové tradice banálně jako věcnou zprávu. Interpretuje tradiční texty a hledá jejich smysl pro člověka na libovolném místě a v každém čase. Za živé proudy křesťanství považuji také nejstarší keltské křesťanství (také pro jeho přátelství se Zemí), křesťanství středověkých grálových legend a křesťanskou západní i východní mystiku. Zároveň ale vidím jako nutné, aby křesťanství bylo občansky angažované. V tomto rozpětí se odehrává můj křesťanský život.

Ve shodě s Matthewem Foxem pokládám své křesťanství v zásadě za postdenominační. Denominace (jednotlivé směry v křesťanství) existují a budou ještě nějakou dobu existovat, ale jejich rozepře jsou už vyčpělé. Problémy, které si mezi sebou řeší, jsou daleko od skutečných potřeb. To neznamená, že by bylo třeba tvořit nějaké univerzální křesťanství stejné pro všechny. Pluralita v něm bude trvat, ale na každém místě lze přijímat podněty ze všech jeho proudů i odjinud; takové křesťanství je otevřené též impulsům ostatních náboženství.

Pokládám pro sebe za nosnou katolickou podobu křesťanství. Křesťanství je katolické prostě tím, že je pro všechny, že není a nechce být nějakou elitní skupinou. Ale v užším smyslu katolicita pro mne také znamená dějinnou kontinuitu života a služby, krásnou liturgii tvořivě navazující na staletí liturgické tradice, přítomnost světců v životě církve, mnišskou tradici, duchovní otevřenost a šíři. Vůči administrativním strukturám církví zůstávám chladný a nezdá se, že ony by byly ochotny akceptovat mne. Mým duchovním domovem v posledních letech bylo společenství, které začalo žít v létě r. 1999 v kapli sv. Máří Magdaleny u Čechova mostu. Protože se mi už r. 1983 dostalo kněžského svěcení (tehdy v podzemních strukturách) v římskokatolické církvi, mohu dnes tomuto společenství poskytovat (vedle svých zaměstnání) i kněžskou službu. Ač se její místo a zasazení do širších souvislostí přizpůsobuje proměnlivým okolnostem, konám tuto službu s opravdovou radostí.