Potkal jsem dnes skupinu pánů, spíše mladších, v tmavých oblecích, bílých či pastelových košilích a nápadnými vázankami. Když jsem je prohlédl blíž, zjistil jsem, že jsou to šelmy převlečené za lidi, velcí predátoři zdejšího sociálního ekosystému. Rituální oděv chrámů Mamonu se v jejich oborech vyžaduje, ale neslušel jim. Přímo jsem je v mžiku eidetické představy viděl ověšené všemožnými dýkami, pistolemi a automatickými zbraněmi. Hodilo by se k nim, kdyby třeba právě chlemtali krev čerstvě podřezané oběti.

V zadním voji poslušně cupitaly právě získané exkluzivní samičky, 90 - 60 - 90, škoda jen, že nebylo poznat, mají-li na povrchu těla kůži. Měly malilinké kabelečky, ale tam, kde matky normálně chovají děti, pevně svíraly úhledné šanony, možná s popisem právního případu, který šli pánové právě někam řešit.

I tato individua patří k životu. Civilizace si po staletí uměla poradit i s těmi, kteří ještě zcela netěží z její nabídky. Rozdíl je teď už jen v tom, že si konečně poradili oni s civilizací. Zavádějí místo ní opět smečku. My slabé kusy jsme prozatím na práci, tedy pokud je z nás ještě co vyždímat, a pak můžeme být (bez zbytečného hluku) eliminováni.

Paradoxem všech paradoxů je to, že jsou to oni, resp. jejich kolegové, kdo určují co a jak se bude učit na univerzitách. Z center kultivace ducha dělají líheň unifikovaných, specializovaných, vysoce rentabilních robotů.

Když humanisté dosazovali na uprázděný trůn Člověka, netušili, jaký proces nastartovali. Že totiž brzy nastane situace, kdy člověk s ambicemi na vzdělanost, kulturu a ducha bude víceméně komickou figurkou.

Drobné setkání na ulici a příliš hlasitá lamentace? Kéž bych byl usvědčen z omylu!